Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden ...

...eeelektrický proud....- abyste taky byli trochu v obraze o tom - tak o tom si tady teď můžeme každý den aspoň dvě hodiny jenom zpívat. Nevím přesně důvod, ale od nového roku Jihoafrická republika nemá dostatek elektřiny pro zásobení celé země, a tak přepíná mezi oblastmi, aby se za den všechny vystřídaly...Ale ne vždycky to hlásí dopředu, tak např. včera celý Johanesburg skončil potmě nečekaně v osm večer a ten chaos si zkuste představit..No já bych tam být nechtěla. Jedna velká havárka. Spousty restaurací a obchodů s potravinami přicházejí na mizinu, protože jídlo v mrazácích nesmí být rozmrazené déle než určitý čas; no a být ve městě v takovém případě je docela legrace - já jsem se takhle octla u doktorky, ta si na mě chudák musela svítit čelovkou. Nejsou tady na to zatím zvyklí. Nevím nevím, ale zdá se, že to s touhle zemí jde bohužel opravdu z kopce...

Velké změny na obzoru

Nový člověk (viz příspěvek Nejbláznivější týden za poslední čtyři měsíce) už je tu. Je to pětadvacetiletý Jihoafričan, který má zkušenost s pavouky, hady a ptáky, o opicích ovšem nemá ani páru. Nicméně jako místnímu se mu důvěřuje a proto všechno, o co jsme se snažili celé věky najednou jde jako po másle. Zatím. Nicméně je teď naším novým šéfem a vypadá to, že se chystá na velké změny. Takže povídání o tom, jak se žije dobrovolníkům, bude možná už jen retrospektivou...Doufám že přeháním. Všichni jsme ale nervózní jak psi.

Nastěhovali nám ho do bungalovu a faktem je, že je docela fajn, a kromě toho má auto – takže už nemusíme polovinu peněz, které dostaneme na jídlo, platit za taxi, aby nás dovezlo do obchodu s potravinami...jednou už jsme byli v baru ve městě a jednou v kině na Harrym Potterovi..Je to pocit svobody, který je po čtyřech měsících k nezapacení...

Můžeme jenom doufat, že se věci změní k lepšímu.

Hranice možností

Poslední tři týdny jsem si vyzkoušela, kde jsou mé pracovní hranice - kromě toho, že jsem pracovala za dva lidi a nemohla jsem si tedy vzít ani den volna, jsem ještě v noci vstávala k tomu našemu miminu...Ale nemůžu si stěžovat, malá prospívá:-), a já jsem aspoň zjistila, že minimálně půl dne volna v týdnu potřebuju k tomu, abych mohla dál rozumně fungovat. Protože Američanka Lindsay se nám ale už vrátila z dovolené a místo Skota Paula tu máme Skotku Airlie a místo Holanďanky Susan Angličanku Emmu, mělo by se to vrátit do normálu, což je jeden volný den v týdnu. Není to ovšem na žádné velké výletování, uklidit, vyprat, odpovědět na pár mailů a trochu si odpočinout, ideálně s knížkou...Velmi pozitivní věc - změnila se tu ale atmosféra, a to k lepšímu, po změně hlavního ošetřovatele, kterým je teď Angličan Stuart, to tu všechno začíná dostávat nějaký systém, tvar a začíná to fungovat, doteď to byl trochu chaos. Původní hlavní ošetřovatelka, Němka Nina, která celý tenhle projekt s dobrovolníky ze zahraničí rozjela, teď bojuje s tuberkulózou, a přestože se dál stará o 80 tamarínů a kosmanů, na zbytek, což je asi 200 dalších opic!, už pochopitelně nemá sílu. Možná dokonce brzy budeme potřebovat zkušeného ošetřovatele drápkatých opiček, takže pokud byste o nějakém takovém nadšenci věděli...A další změnou k lepšímu je změna pracovní doby - první měsíc jsme výjimečně končili před sedmou, teď bychom se měli držet páté! Proto o mě možná uslyšíte o malinko víc, když to všechno dobře půjde. Už se mi podařilo doplnit většinu komentářů k fotkám a pár nových jsem přidala, i když ani na focení teď čas nebyl. Je tam pár fotek, u kterých prosím o pomoc s určením, ať už zvířat nebo kytek, ale pokud byste někdo našli nějakou nesrovnalost i jinde, budu ráda za opravu. No a zatímco píšu tyhle řádky, spustil se tu zčista jasna prudký liják, po týdnu nádherného slunečného počasí, kdy se ještě dalo chodit skoro v plavkách. Takže vzhůru do děště!