Rekapitulace druhá: JAK SE TU ŽIJE LIDEM
Majitelka Roseline Grobler začínala někdy před dvaceti lety jako chovatelka domácích mazlíčků, pravděpodobně drápkatých opiček. Bohatý manžel, který ji chtěl potěšit, jí pořizoval další a další opičky, nějaké ty kotuly, nějaké malpy...až mu to přerostlo přes hlavu – Roseline na něj pro všechny ty mazlíčky už nezbýval čas. Rozvedli se chvíli poté, co jsem sem dorazila, ale nebyli spolu už nějaký čas předtím. Roseline to hodně vzalo, a na své opičky prý proto zanevřela. Dokonce se na čas úplně z parku odstěhovala a přenechala jeho vedení své nejmladší dceři Colette. Mládí vpřed – začlo to s parkem vypadat dobře. Teď už je ale zpátky a věci se začínají komplikovat, k tomu později.
Já osobně jsem Roseline uvnitř parku opravdu nikdy nepotkala, ale není to asi jen tohle – její přístup k chovu zvířat je celkově trochu jiný, než by člověk rozmazlený evropskými standardy čekal. Než se tu objevili dobrovolníci, veterináře tenhle park vůbec neznal. Nemoc, úraz? Tohle je Afrika – boj po přežití...přežijí jen ti silnější, ano, Darwin by měl radost, tady do toho přírodě nikdo nemluvil...Pokud namítáte, že Jižní Afrika (minimálně "bílá" část) je přeci civilizovaná země s evropskými standardy, máte víceméně pravdu – tady je problém jinde – pro jeden rand (místní měna), by si tu někdo nechal koleno vrtat, takže se šetří kde to jde – na zaměstnancích a samozřejmě na zvířatech...Dřív se o všechna staralo pár černých dělníků bez jakékoli znalosti zvířat. Když dostala čistou vodu jednou za týden, byla ráda. Podlaha všech klecí byla pokrytá silnou vrstvou starého trusu. Což v kombinaci se zimou špatně snášeli obzvlášť citlivé drápkaté opičky – umírali ve velkém. Ale jak už jsem psala dřív, člověk se těm lidem nemůže divit – většina z nich žije ve slumech, které jsou někdy horší než tyhle klece, a o třeba té spoustě ovoce a zeleniny, kterou dostávají opice, se jim může jen zdát...Ale to už je starostí bílé majitelky, která nouzí netrpí, a měla by se proto postarat, aby netrpěla zvířata, která vlastní, že.
Od doby, kdy sem přišla Nina, a postupně sem tak nějak ne úplně oficiálně propašovala další a další dobrovolníky, se hodně změnilo. Pořád je samozřejmě co dohánět, ale ideální není nikdy nic, welfare (další nepřeložitelné slovo – něco jako životní pohoda...) zvířat i v evropských zoo je často sporný. Už to tu aspoň tolik neumírá...Bohužel s celým dobrovolnickým projektem je to teď nahnuté, ale to zas příště.
